Pouť v Levoči na Mariánské hoře
1968
( Z mého osobního deníku)
Pátek, 5.července ´68
Dnes večer jsme vyjeli do Levoče. Jedeme na pouť. Vlak z Havl.Brodu měl ale 30 min.zpoždění a tak jsme nevěděli jestli v Pardubicích chytneme rychlík. Je tan jen 20 min na přesedání. Ale vyšlo to. Ten rychlík měl také zpoždění! Měli jsme opět lehátka, ale museli jsme se trochu pohádat, protože nám jedna žena nechtěla uvolnit naše místo.
Sobota, 6.7.´68.
Ve Spišské Nové Vsi jsme museli čekat na druhý vlak, ten první nám ujel. Měli jsme hodinu zpoždění. Prošli jsme se zatím po městě a nasnídali v bufetu.
Potom jsme jeli, ale ne malým motoráčkem, ale pořádným dlouhým vlakem s asi 15 vagony! Zesílená doprava. Ona zdejší mariánská pouť je ohromná. Sjíždějí se sem lidi z celého Slovenska. Dříve v době „temna“ zde to bylo brzděno, vlaky třeba ani nejezdily, lidé museli chodit pěšky až třeba z Košic a i z větší dálky. Nyní, letos poprvé, po „obrodném procesu“ se opět pouť koná v plné slávě. Již ve vlaku s námi jelo plno lidí, procesí,…lidi zpívali mariánské poutní písně …
Když jsme vysedli v Levoči, čekal na nás tchán. Všade opět plno lidí. Cestou domů jsme potkávali procesí. Krámky s pouťovým zbožím po městě, kolem kostela i v ulicích. Přicházely opět další a další procesí. Vždy vepředu ozdobený kříž, pak korouhve (někdy ale ne), kněz, lidé, všichni zpívali. A nešly jen staré babky, ale hodně mládeže. Nikdo se za nic nestyděl, to se mi líbilo.
Po obědě jsme pak šli všichni na hřbitov ke hrobu babičky. Ve městě je velké vedro, chvíli člověk chodí po ulici a je unavený, zpocený. Všade prach a vedro. Stále chodí a zpívají procesí, chodí už nahoru na Mariánskou horu (na“Mariahúru“). Večer k nám přišly nějaké poutnice, žena s dcerami, kteří zde každoročně přespí při pouti.
My jsme šli se podívat na noční pouť. Krámky jsou stále otevřené. Prodavači když nemají zákazníky tak podřimují, zboží přikryté plachtami. Sedí zabaleni v dece a snaží se spát. Dnes to jde, neprší, je teplo. Jiní stále prodávají, při svitu svíček, petrolejek, nebo žárovek z auta. Kolotoč se točí, střelnice a jiné atrakce fungují.
Asi o 1/2 11 večer jsme šli nahoru na Mar.horu na noční pouť. Obchůdky a stánky jsou stále otevřené. Množství lidu se nezmenšilo ani nyní v noci, snad jen dětí je vidět méně. Za svitu měsíce jsme se škrábali nahoru. Vedle prašné cesty, na mezích nebo jen tak na holém poli jsme viděli tmavé nebo světlé skvrny – to byli lidé co zde přenocovali, jen tak pod širým nebem. Leželi na zemi.
Když jsme se potmě vyškrábali nahoru (cestou svítily jen svíčky v kapličkách), teprve se nám objevil fantastický obraz noční pouti. Krámky stále prodávaly, lidí jako much. V okruhu asi 50 m okolo kostela byla hlava na hlavě, dále asi tak do 100m už lidé seděli nebo leželi. Někdo ležel i na schodech kostela a spal. Lidé seděli a leželi jen tak na holé zemi v prachu udusaném stovkami nohou již dnes ve dne. Někdo ležel na dece nebo na igelitové pláštěnce, ale někdo jen tak v šatech na zemi. To byl opravdu zvláštní exotický pohled ! Mě to připomínalo ohromné ptačí hnízdiště někde na ostrovech Galapágos, jak je znám z filmů. Někdo leží, vedle něho jiný klečí a modlí se, jiní stojí a zpívají ….
Jen ztěží jsme se dostali do kostela. Tam se chodilo hlavním vchodem a ven dvěma postraními, ve velké mačkanici lidí. Vzduch v kostele byl tak teplý a vydýchaný, že jsme se ihned tlačili ven. Pak jsme se s námahou protlačovali okolo kostela mezi lidmi. Každou chvíli jsme někomu šlápli na ruku, nebo zakopli o nohy … V lese hořely ohně, u nich lidé vařili nebo spali, …
Vedle v dřevěném kostelíku měli bohoslužby pravoslavní. Byli jsme se tam také podívat. Mladý pop zpíval a ostatní s ním, jiný pop zpovídal pod zvláštní štolou, kterou přikryl sebe i hříšníka. Pravoslavní se na dálku poznají podle zvláštního křiklavého monotóního zpěvu.
Pod stromy, jen pod širým nebem, měli oltář i řecko-katolíci. Ti ale v noci neměli bohoslužbu, nebo ji již měli odbytou. Tato církev (jejímž knězem je i můj příbuzný p.Kliment) je uznávána za platnou víru a byla u nás násilně rozpuštěna. Nyní opět může volně žít. Však také měli nad oltářem napsáno: „Vzkriesená grécko-katolícka cirkev“.
Naše římsko-katolická církev měla nejvíce poutníků a také největší zděný novogotický kostel. Naše – půlnoční mše – byla sloužena na balkoně venku na kostele a přenášena rozhlasem po celém okolí kostela. My jsme ale na oltář neviděli, jen co jsme slyšeli z rozhlasu.
Asi v 1 hod. mše zkončila a my jsme se vydali na obtížnou cestu mezi lidmi dolů. Měsíc zašel, tak jsme šli úplně potmě, skákali jsme přez kameny a meze, prodírali se roštím celou cestu dolů. Došli jsme dobře, jen s jedním upadnutím – to jsem byl já!
Cestou zpět stále krámky prodávaly,… Asi o 1/2 2h jsme šli spát.
Neděle, 7.července ´68.
Vstávali jsme až v 8h, to už děti běhaly venku. Do kostela jsme dnes nešli, byli jsme na půlnoční.
V 9h šel městem na Mariánskou horu velký průvod. Množství korouhví a alespoň 20 sošek P.Marie nesené družičkami. Pak skupina kněží, jeptišky a množství lidí. Průvod přes celou šíři ulice. Fotil jsem a nejenom já. Hodně lidí fotilo průvod. Byli zde i filmaři asi z Dokumentárního filmu.
Podle nápisů jsme viděl lidi z celého Slovenska, od Košic po Oravu a Trnavu, … i celý autobus – zájezd z Maďarska. Poláci a Němci, i nějací Češi – kromě nás. Průvod byl opravdu velkolepý, však je to alespoň částečně vidět z fotek.
To šli všichni na velkou mši sv., která je v 10h na Hoře. Zde jsou již od půlnoční až do této velké, slouženy samé mše, jedna za druhou.
Děti jsem nechal s manželkou Tildou doma. Šel jsem sám nahoru. Zde jsem teprve mohl něco vyfotit. Ale ten zvláštní efekt noční pouti už tu nebyl. Vlastně noční pouť jsem zažil poprvé!
Bylo zde daleko více lidí, více namačkáni, vedro, slunce opět praží. Byl jsem chvíli přítomen na mši řeckokatolíků.
Ve 12h zkončila velká mše sv. a tím prakticky celá pouť. Poutníci se začali valit několika proudy lidí dolů do Levoči. Rozdupané prašné cesty nad kterými se zvedala oblaka prachu, jako když se zde řítí stádo dobytka! Já jsem raději šel jinou delší cestou po trávě, kde nebylo tolik prachu. Dole v Levoči to byla hotová zácpa těl. U „Levočského járku“ (potůčku) si ženy myly nohy ve špinavé, sotva tekoucí vodě.
Hlavní silnice č.18 Košice-Žilina byla místy zacpána. Celé hejno SNBáků muselo řídit dopravu, usměrňovat lidi i auta. Lidé v krojích, černých svátečních šatech (v tom vedru, ??°C!) i lehce oblečená děvčata, tisíce, možno že několik set tisíc lidí bylo na pouti. Nyní se vrhli do Levoče a naplnili celé město. Místní rozhlas vyvolával ty, kteří se ztratili…. Lidé odcházeli s procesími za město, kde na ně čekal autobus. Některé procesí šlo domů zpět pěšky. Pamatuji si na skupinu „Spišské Podhradie“. Taková dálka – 15 km !! Vlaky byly přeplněné. Kdo zde jel autem a nevěděl o co jde, mohl si myslet na revoluci.
Po obědě jsme se šli projít po městě, opět ke krámkům, na „Šišplac“,… Na Mar.Hoře už lidé nebyli, bylo vidět jen pár opozdilců, vracejících se dolů. Pouť zkončila v poledne, tak jako trvala přez celou noc. Zvláštní.
Trochu se zamračilo a v okolí se honí bouřky. Krámky začaly být likvidovány, takže odpoledne se už nedalo téměř nic koupit.
Kdybych porovnával složení zdejších poutníků a našich (třeba ke sv.Anně), tak zde to bylo tak asi 80-90% věřících, pravých poutníků, a jen těch 10-20% „čumilů“, kteří přišli na pouť jen ze zvědavosti. U nás je to pravý opak!
K večeru jsme sbalili věci do tašky, navečeřeli se a šli na dráhu. V 8h jsme vyjeli z Levoče přes Spiš.Novou Ves, směr Čechy.
Zážitky na celý život !!!
Franta Jelínek
